18.4.15

Laura Jane Grace ☠ True Trans Soul Rebel

V stredu 15. apríla som zažil vrchol svojej blogerskej kariéry :)) - robil som rozhovor so speváčkou Laurou Jane Grace, ktorá vystupovala so svojou kapelou Against me! v Lucerna Music Bare. Lauru sledujem od momentu, kedy sa ku mne dostal jej dokumentárny seriál True Trans - Laura cestuje v rámci svojho koncertného turné po USA a stretáva sa s rôznymi trans* ľuďmi, s ktorými sa baví o coming oute, tranzícii, stereotypoch... a rôznych iných témach. Jej hudbu som až tak dobre nepoznal ale z kontextu som pochopil, že je na punk-rockovej scéne docela pojem. Neskôr som našiel linky na veľa článkov a video rozhovorov a úplne ma začala fascinovať. Pohybuje sa na scéne, ktorá je imidžovo postavená na stereotypnej mužskej tvrdosti a drsnosti (minimálne v našom kultúrnom kontexte). Obdivujú ju tisícky tvrdých macho týpkov, ona sa im pred očami začne meniť z tvrdého rockera na seba samú, bez toho aby polavila na zvuku, začne o tom skladať skladby a spievať úplne neuveritelne silné texty. Počul som od známych, ktorí ju sledujú dlhšie, že istá časť fanúšikov to moc nedala a aj zloženie kapely sa od jej coming outu zmenilo. Každopádne vidieť ju naživo pred publikom v Lucerne bol neuveriteľný zážitok. V konečnom dôsledku asi väčší, ako stretnúť sa osobne pár hodín pred koncertom. Ja neviem ako to popísať - drsní týpci pogujúci pod pódiom, typy z ktorých by som mal osobne asi divný pocit, ak by som bol s nimi sám v metre... Spievajúci jej texty o trans* prežívaní... Mal som pocit, že v tú chvílu zažívam niečo revolučné. Pozrite si video, ktoré som z rozhovoru a z koncertu zostrihal. Pripájam aj prepis celého interview plus audio v angličtine.

Ďakujem Vegymu za sprostredkovanie tohto stretnutia a za kameru pri rozhovore a Viktorovi za preklad.




V jiných rozhovorech jsi hovořila o tom, jak sis poprvé začala uvědomovat svou genderovou identitu a že ji řešíš už dlouho, tak bych se rád zeptal, z čeho jsi čerpala odvahu pro svůj coming out a komu ses poprvé svěřila?
Ten proces nebyl vůbec jednoduchý – když jsem si začala to jak se cítím uvědomovat, vůbec jsem netušila, že spočívá v nesouladu s vlastní genderovou identitou. Věděla jsem, že mě lidi vnímají jinak a očekávají něco jiného, než co jsem sama vnitřně cítila. Takže co se týče toho takzvaného coming outu, a až do doby, kdy mi bylo osmnáct nebo devatenáct, jsem vlastně ani netušila, jakými slovy vyjádřit, co přesně prožívám. Ta představa pro mě tehdy byla tak strašná taky proto, že jsme neměli žádné relevantní informace, jak je tomu teď, kdy se médiích objevují pozitivní příklady osobností, které o své identitě otevřeně mluví, ale tehdy nebylo vůbec nic takového, jedině senzacechtivé titulky v bulváru, a nevkusné vtipy ve filmech a v televizi. Hrozně jsem se bála, že mě lidi nebudou chápat a že mě nepřijmou, což by pro mě bylo naprosto zdrcující. A poté, co si tohle všechno uvědomíte, tak se sebou začnete bojovat a potlačovat svoje pocity – v mládí to zase není takový problém, protože se soustředíte na svou práci a věci kolem a já jsem od sedmnácti hrála v kapele a ve dvaceti jsem cestovala po celých státech. Strašně mě to bavilo a na nic jiného jsem neměla čas a doufala jsem, že ty pocity zmizí. Ale to se nestalo a já jsem s nimi musela znovu a znovu bojovat. A po celém tom šíleném kolotoči koncertů a desek přišla rodina a dítě a já jako bych se ve třiceti najednou probudila. V mnoha ohledech jsem se cítila, jako bych vůbec nedospěla a bylo mi pět let. Došlo mi, že určité pocity nikdy nezmizí a že ty nešťastné způsoby řešení toho vnitřního boje – alkohol a další věci – ten problém jenom zhoršují, jenom odvádějí pozornost a nic neřeší. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem měla možnost buď konfrontovat svoje pocity přímo, nebo spáchat sebevraždu. Tak jsem zvolila to první řešení.
A komu ses poprvé svěřila?
Poprvé jsem o tom mluvila se svou přítelkyní, když mi bylo šestnáct let, ale vůbec jsem to neformulovala v termínech nějaké genderové identity nebo přeměny. Jenom jsem jí řekla o svých pocitech. Ale když jsem se později rozhodla jít do tranzice, řekla jsem o tom nejprve svojí ženě a potom svojí mámě a klukům z kapely.
Zmínila jsi média – jakým způsobem tě tedy mediální prezentace trans osob ovlivnila a co konkrétně na tebe nejvíc zapůsobilo?
Všechny zprávy na mě určitým způsobem zapůsobily – možná právě proto, že jich tehdy tolik nebylo. Pamatuju si, jak jsem v jedenácti letech četla ve sportovním časopise zmínku o transsexuální nebo transgender tenistce Reneé Richards – dosud mi to utkvělo. Vždycky, když jsem na něco takového narazila, tak jsem si to vykládala jako určité znamení, kterým ke mně vesmír přímo promlouvá. A dál si vybavuju, že těsně před svým coming outem jsem četla o Mině Caputo z kapely Life of Agony, která o své identitě taky veřejně promluvila, což byl zásadní moment, že i v jiné kapele existuje někdo, kdo prožívá totéž. A celá tato mediální sféra se v současnosti mění do té míry, že každý hlas má stejnou váhu, takže někdo, kdo pracuje v hospodě v Torontu a s kým jsem se nikdy nepotkala, ale mám ho na Twitteru, na mě mají stejný vliv jako hvězdy z televize, například Laverne Cox. Ale všechno má svůj smysl a všechno, co se v médiích děje, je prostě fenomenální.
Jak vnímáš termíny jako diagnóza a porucha ve vztahu k trans problematice?
Podle mě nejsou vhodné a jsou zavádějící. Naznačují, že jsme nějak nemocní, nebo že máme problém a že je s tebou něco špatně kvůli tomu, jak se přirozeně cítíš. Zvlášť v souvislosti s tím, že v historii se vždycky vyskytovali trans lidé, je to tedy problém naší společnosti a jejího vnímání trans osob. Existovaly a existují jiné kultury, kde jsou transgender lidé vnímání jako naprosto normální – kmeny v jižní Americe a tak dále, které nás vnímají jako spirituální bytosti a jako běžnou součást života – transgender nebo two-spirit lidé jsou pro ně stejní jako ostatní. Je to tedy problém naší společnosti, a ne nás trans lidí, že jsou nám přisuzovány tyto lékařské nálepky.
A co slovo transsexuál/ka?
Termín transsexuál či transsexuálka se mi osobně líbí. Mně to zní prostě cool. Ale asi bych se ho nesnažila znovu propagovat – transgender je naprosto v klidu. Samozřejmě nepoužívám termíny, které by mohly někoho urážet, pokud si to nepřeje, ale o sobě klidně hovořím jako o transsexuálce.
Trans status bývá v různých zemích různě legislativně ošetřen a terapie je do různé míry hrazená z pojištění a tak dále. Jaká je podle tebe v tomto ohledu ideální situace?
To je složité, alespoň v kontextu Ameriky, kde nemáme plošné pojištění, ideální situace by tedy byla mít pojištění, které by řešilo všechny problémy, včetně situace trans osob. Ideálně by hormonální terapie měla být zahrnuta do zdravotnické péče, což se ale v Americe zdaleka neděje. Konkrétně v mém státě po změně genderu na rodném listě už nemáte nárok na úhradu krevních testů a tak dále. Občas tedy musíte vyhodnotit své finanční možnosti a podvolit se zbytečné a hloupé byrokracii, což je v některých případech opravdu velmi špatně, protože někdy jde i o život.
Nedávno jedna trans kamarádka, která je o něco starší než já, vzpomínala na moment, kdy se vnitřně loučila se tou svou částí, které říkala „on“, a měla pocit, že tato její část odchází. Prožívalas něco podobného?
Ano, nedávno jsem na podobné téma napsala článek – především v průběhu samotného coming outu v mém případě probíhala postupná eliminace mužského já, něco jako odmužnění, kdy jsem se postavila čelem všem těm obavám, kvůli kterým jsem svou identitu skrývala, a v ten moment jsem si je uvědomila a prožila si je. Některé obavy se bohužel opravdu naplní a musíte si jimi projít. Dochází ale k určité dekonstrukci mužského ega, té stránky osobnosti, která vznikla socializací – tohle jsem já, takhle bych se měl/a chovat – kterou vám vsugeruje společnost. A vy tuto stránku eliminujete a v momentě, kdy ji zničíte, víte, že už to máte za sebou. Ty pocity si musíte prožít a zjistit, jestli byly reálné, a můžete se posunout dál.
Je pro tebe proces tranzice cesta z bodu A do bodu B, do nějakého konečného stavu, kdy se z tebe stane kompletní žena nebo kompletní muž?
Myslím, že lidi, kteří to berou tak, jak jsi teď popsal, čeká jenom zklamání. Vytvoří si o sobě idealizovanou představu, které vlastně nikdy nedokážou dosáhnout. Je to samozřejmě cesta odněkud někam, jako vlastně celý život, ale nikdy nevíte, kde skončíte. A myslím, že stanovit si nějaký standard – takto má vypadat muž nebo žena – je jenom na škodu a je to špatně. A tím, že se člověk přijme takový, jaký je, eliminuje všechny ty různé škatulky ve svých představách, a jedině tak může být sám k sobě úplně upřímný. Vždyť existuje spousta různých typů mužů a žen.
V rámci české trans komunity existuje nejednotný postoj k otázce medicínských zákroků, které jsou nutné ke změně genderu – zákon například vyžaduje ukončení reprodukční funkce, ale pohled trans mužů a trans žen na tuto otázku se velmi liší, protože případné změny by mohly například ovlivnit rozsah zákroků hrazených pojišťovnou, jak vnímáš tyto požadavky ty?
V USA to takhle není, ale obecně pokud někoho k něčemu nutíte, ať k operacím, hormonální terapii či k tomu, aby se vzdali své reprodukční možnosti, je to špatně. Takové tlaky nejsou správné, ale na druhou stranu by mělo všechno, jak zákroky, tak hormony, hradit pojištění. Ale nutit lidi k terapii nelze – mělo by být možné být trans ženou bez "kompletní" operace. To zase souvisí s postojem společnosti – když jsem se sama rozhodla pro přeměnu, nebylo samozřejmě mým cílem stát ženou v domácnosti jako z padesátých let, hraju v punk-rockové skupině a pohybuju se v prostředí, které do velké míry boří genderové stereotypy. A bohužel první pocity, se kterými jste v procesu tranzice konfrontováni, vás nutí zapadnout do určité šablony, a z toho jsem fakt šílela.
Máš oblíbenou filmovou nebo literární trans postavu?
Není moc z čeho vybírat – jaká je tvoje?
Vidělas švédský film Něco se musí zlomit? Dělal jsem rozhovor s herečkou Sagou Becker, která ztvárnila roli Sebastiana/Ellie – to je například moje oblíbená postava. Ale dokázala bys vybrat třeba nějakou knihu nebo film?
Kdybych měla jmenovat jednu knihu, která mě ovlivnila, tak by to byla Whipping Girl od Julie Serano. Tu knížku mi dala kamarádka a přesně to, co se v ní píše a jak se to v ní píše, jsem potřebovala slyšet. Je to skoro takový politický manifest – chceme svá práva a chceme je teď! To bylo přesně ono! Ale jinak těžko říct, ze skutečných postav by to ale byla Wendy Carlos – skladatelka, která prošla genderovou přeměnou už v sedmdesátých letech a dělala hudbu k řadu filmů, například Tron nebo The Shining, ale byla hodně v ústraní, nedávala rozhovory, nic takového. A pak nějaký jiný hudebník napsal písničku, ve které si z ní dělal legraci, a ona ho za to zažalovala a vyhrála! Už tehdy v sedmdesátých letech, kdy doba ještě nebyla moc otevřená.
Co si myslíš o tom, jak jsou trans postavy ve filmu koncipovány?
Na tom je samozřejmě potřeba ještě dost zapracovat – v seriálech se objevují transgender postavy, ale často je hrají cis herci, tedy herci, kteří nejsou trans – a to je divný, to je jako by někdo za vás vyprávěl váš příběh a to není fér. Ráda bych viděla víc trans herců a hereček, nezajímá mě Jared Leto v Klubu poslední naděje, zajímají mě skutečné transgender postavy na plátně, ne parodie nebo nějaké vymyšlené příběhy.
Co bylo pro tebe v procesu tranzice nejobtížnější, ať fyzicky či psychicky? A odkud čerpáš sílu, existuje například nějaká komunita, která ti skýtá podporu?
Dobrý dotaz! Zažila jsem chvíle, kdy mi bylo fyzicky hodně zle kvůli konkrétnímu typu hormonálního prostředku, který jsem užívala. V zažívacím ústrojí jsem měla parazita, o kterém jsem nevěděla a který způsoboval to, že se progesteron měnil na pragmazon a já se budila uprostřed noci s křečemi v rukou a celá zbrocená potem. Tehdy jsem žila na Floridě a endokrinologové na mě neměli čas a musela jsem měsíce čekat, což bylo opravdu děsivé a fyzicky bolestivé. A po citové stránce se toho děje spousta už od začátku tranzice: mění se vztahy, ne že by vás ostatní začali najednou nesnášet, není to tak dramatické, ale musíte si zvyknout, že spousta přátel, se kterými jste v každodenním kontaktu, najednou zmizí, a zpracovat citově takovéto věci je opravdu náročné. Najednou si ceníte toho, co jste před tím neviděli a co už je pryč.
A odkud čerpáš sílu a podporu?
Z komunity, konkrétně z komunity na internetu – ze sítí jako je Twitter, Instagram a Facebook, a to proto, že tak moc cestuju a vím, že když budu mít blbej den, tak můžu napsat na Twitter nebo se s někým pobavit. A už vůbec fakt, že se tady spolu potkáváme – když jsme tady v Lucerně hráli poprvé v roce 2006, tak bych si vůbec nedovedla představit, že si tady spolu budeme jednou povídat o věcech, které mi tehdy přišly tak nepředstavitelné, to mě strašně nabíjí a pomáhá mi to na mojí cestě. Člověk si uvědomí, že se pořád můžou dít nějaké překvapivé změny.
Moje další otázka se týká toho, o čem už jsme už hovořili – tvé mediální image z minulosti, jak ji teď vnímáš?
Vidím to stejně, jako před tím, a silně vnímám to tehdejší rozpolcení. Když se dívám na video, kdy mi bylo třeba 26, tak si říkám, pane jo, ty se tak strašně snažíš, snažíš se být někým, kým nejsi, a to je tak smutné. Kdybych měla říct, čeho nejvíc lituju, tak bych řekla, že lituju toho, že jsem se to snažila vydržet, dělala jsem tolik super věcí, ale celou dobu jsem byla nešťastná. Nemám šanci se odpoutat od svého dřívějšího image, protože všude na internetu jsou rozhovory a klipy z té doby, musím to akceptovat, to jsem byla já tehdy, stejně jako jsem to já teď, ale teď jsem spokojenější a šťastnější, ale říkám si, že bych s tím člověkem chtěla mluvit.
A co bys sama sobě poradila, kdybys měla možnost mluvit se svým dospívajícím já?
To nejdůležitější – nevzdávej to, buď sama sebou a nesnaž se to skrývat. Ale tehdy byly okolnosti jiné – v době, kdy mi bylo patnáct, nebylo vůbec snadné nějakou změnu podstoupit, ani jsem netušila, že je něco takového možné. Takže určitě bych si neradila: “jdi do toho“. Tehdy by to nebylo vůbec lehké – ale kdybych věděla to, co vím teď, byla bych mnohem šťastnější.
A kdyby sis mohla vybrat, kým se narodíš, chtěla bys být opět sebou?
Ano, chtěla.





4 komentáře:

  1. Je úžasná! Díky moc za super rozhovor.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No je fakt skvela a mila. Som fakt rad, ze to vyslo :)

      Vymazat
    2. Já ji vlastně objevila díky tobě, Against me jsem nikdy neposlouchala (i když podobný kapely jo, tohle mě nějak míjelo) a teď už mám zkouknutý True Trans, rozhovory s ní, naposlouchaný songy a jsem z ní totálně paf!:)

      Vymazat
    3. Ano? Tak to je super! Aj to, ze si si pozerala True Trans, to podla mna velmi dobre urobene. Ja som ju inak nikdy moc nepocuval, ale po tom koncerte si to tu docela loopujem :D

      Vymazat